bez názvu

29. dubna 2014 v 20:52 | B. |  píše ..
Udivuje mě, jak jsou některé věci občas složité.. hmm, sere mě to. Taky mě sere, že se každý semestr dostávám znovu a znovu na začátek. Jsem asi labilní nebo co. Vždycky je to, to stejné. Nejdřív všechno odsouvám, seru na to, potom se vztekám a následně hroutím a nenávidím celý svět. Měla bych se nad sebou vážně zamyslet.

Znáš ten pocit, kdy někoho miluješ, jste si tak blízko a zároveň tak nemožně daleko. Nenávidím chvíle, kdy je mi úzko a nemůžu se ho dotknout. Kdy mě nikdo neobejme, když to potřebuju. A nenávidím myšlenku, že by to někdy mohlo skončit. Všechno si tak protiřečí, odporuje, až je to krásně nepochopitelné. Všechno o čem člověk snil, co si přál a chtěl. A přesto mám chvílema nutkání ze všeho jako vždy utéct, zbavit se závazků, povinností, přetrhnout všechna pouta a jít se tiše trápit do kouta někam sama. Dostala jsem překvapení, měla bych být šťastná, ale.. Proč někdy láska tak nemožně děsí lidské tvory k smrti..

B.


 

Králíci jsou vtipní!

18. února 2014 v 16:31 | B. |  píše ..
Dnes mi byla projevena největší náklonnost Tobiáše za posledních osm měsíců. A byl to nejspíš projev, minimálně na dalších pár měsíců, poslední. Ležím si tak v posteli a Sofinka, která už přehodnotila vztah člověk-králík z rovnice já=podavačka jídla jako já=kamarádka, semnou a mazlíme se. Teď už to není jev neobvyklý, Sofie mě v posteli navštěvuje několikrát denně a vyžaduje mazlení, hlazení, drbání a foukání do kožíšku, jakoby to dělala odjakživa, ale ne vždy tomu tak bylo. Už to bude rok, co ji mám doma, pár týdnů zpět měla své první narozeniny a už dávno to není ta malá vyděšená králičí slečna, jakou byla. Trvalo dobrého půl roku, než se nechala pohladit, bez toho aniž by z toho měla psychické následky. Před pár týdny se z ničeho nic něco zlomilo a je z ní ten nejvíc umazlený králík tak, jak má doopravdy být. No, ale zpátky.. Ležíme si tak v posteli a ňucháme se, když v tom, vyskočí nahoru Tobiáš. Pan Tobiáš se rozhlíží a opět vidí, že mu hladím jeho milovanou. Čekala jsem, že na mě vystartuje, jako vždycky, když u něj probíhá jakési žárlivé rozpoložení. Ale, ne! Jen tak stál a čumí na mě. Tož tak zkusila jsem ho už asi po pětsetosmdesátéšesté jemně pohladit a zase uhnul, jakobych snad byla jedovatá. Nicméně, vzápětí se přiblížil a olíznul mi nos. Trvalo mi dobrých pár vteřin, než jsem se z toho šoku probrala :-)

Jsem doma devátý den a lehce se nudím. Minulý týden teda byl šílený, to jo, zato rychle uběhl, sic ve špitále taky není zrovna sranda. Však už jen do pátku a potom vzhůru zpět do kolotoče alá život na plný úvazek. Alespoň už budu moct oficiálně navštívit svého koně. Mám tu nejhezčí strakatou kobylu pod sluncem a už teď mi hrozně chybí. Bude to chtít podniknout nějaký výlet natajňačku :-)

Nicméně, měla bych se taky vrhnout zase do víru studijních povinností. Abych si nepřipadala blbě, napsala jsem omluvný email, že se bohužel nemůžu na zítřejší přednášky dostavit. Dostalo se mi odpovědi, ať donesu omluvenku od lékaře. Což o to, to asi takový problém nebude, ale panu docentovi nestačí nascanovat nemocenský lístek, ne, ne. Chce nějakou spešl omluvenku od lékaře a to já vůbec nevím, jestli oni vůbec píšou. Naposledy to po mě chtěli asi ve třetí třídě, na střední škole to nikoho nezajímalo a proto se teď nestíhám divit, že to musím doložit na škole vysoké. Velice by mě zajímalo, jestli bude mít omluvenku od lékaře na danou přednášku taky zhruba další polovina třídy, která s přehledem jistě nedorazí. Hmm..
B.



jednou jsem napsala..

5. února 2014 v 19:59 | B. |  píše ..
někdo může říkat, že se sny plní.. ale jeden se navždycky rozplynul..

Protože to byla pravda. Protože mi umřel kůň, kterého jsem milovala a nestihla jsem se ani rozloučit.. Pak jsem se zamilovala znovu.. trvalo to krásných pět let. Milovat ho budu vždycky, byl to sen a taky už není.. já si ale jdu za svými sny dál, chci si je splnit, některé..

Za poslední dva měsíce se změnilo tolik věcí. Otočím se na místě a hledím do prázdna. Je to jako mrknutí očí ve zpomaleném záběru. Zavřu je, uvidím spousty věcí a zase je otevřu - už nejsou. ALE - je spoustu jiných..
Na své narozeniny jsem si s velkou podporou od přítele splnila svůj životní sen. Mám koně. Ne úplně vlastního, ale co já vím, třeba jednou bude, jsme od toho tak malý krůček.. v srdci je moje. A přítel se odstěhoval do UK, já na koně zůstala sama. Máme na sebe spoustu času. A tento semestr jsem věnovala spoustu času i škole - jsem na sebe výjimečně pyšná.

Nechci teď do detailu rozmazávat co a jak. Stačí stručně. Denně mě napadá tolik myšlenek, které bych chtěla napsat, někam vložit, pro pocit, že o tom nevím jen já. Ale když si sednu, nesesmolím nic. Nějak mám v hlavě prázdno. Proto, než psát trapné plky, raději stručně.

B.

Další články


Kam dál

Reklama