Březen 2010

sen.

30. března 2010 v 22:59 | marlow* |  nacvakáno
To děvčátko vypadalo jako malá porcelánová panenka. Dlouhé blond vlásky se jí mírně kroutily a u konečků vytvářely jakési tobogány pro padající kapky deště. Průsvitnou bledost obličeje zvýrazňovaly obrovské oči avšak jemnost mu dodávala jejich čistě modrá barva. Jakoby vás chtěla pohledem omámit, začarovat, a každý kdo by se zadíval hlouběji a déle, než-li na pár sekund by si ji zamiloval.
Seděla v trávě, zády opřená o strom a nohy měla přitažené k tělu objímajíc je rukama tak silně, až to vypadalo, že sama sebe udusí. Pořád pršelo a kapky deště jí stékaly po pramíncích vlasů na ramena. Oči měla vytřeštěné, snad strachem. Modré oči, oči, ty oči! Bylo na nich cosi zvláštního. Když se člověk zadíval pozorněji, nebyl schopen se odtrhnout, musel stále zkoumat jejich hloubku, jejich obsah. Avšak, nikdy se z nich nedalo nic vyčíst, nikdy nic víc, než náznak strachu, jakoby z neznámého blížícího se neštěstí. Nehnutě seděla a valila oči před sebe. Koukala se dozadu, někam daleko, jakoby ještě dál než kam mohla dohlédnout. Pochybovala jsem o tom, zda-li je vůbec v tomhle světě. Nejspíš se pohybovala někdě mimo realitu, někde na své vlastní vysněné planetě. Kdoví co se odehrávalo v její malé drobné hlavičce. Snažila jsem se k ní přiblížit a třeba ji obejmout. Vypadala tak smutně. Byla jsem pouze pár kroků od malé postavičky, v těch obrovských očích se cosi zalesklo. Zpozorněla jsem, ale nepřestávala tiše našlapovat v trávě. Chtěla jsem jí pomoct, byla tak bezbranná, tak křehká. Cukly jí koutky, já to viděla. Snažila se neusmívat a kousala se do rtů abych ji nezpozorovala. Natáhla jsem ruku abych jí pomohla vstát, její malá dlaň se přibližovala tak pomalu, jakoby někdo skoro zastavil čas. Už byla nadotek a v tom se ozval ten děsný řev..zvonil mi budík a já se probudila:)

až do chvíle.

30. března 2010 v 21:27 | marlow* |  nacvakáno
Potáhla si z cigarety a hustý dým se rozplynul ve větru. Od úst stoupaly obláčky a v očích se cosi lesklo. Na co pořád čekala?
Studený podzimní vítr se jí vtíral pod mikinu, po těle jí naskakovala husí kůže a nebyla si docela jistá tím, zda-li je to zimou nebo něčím jiným. V hlavě se jí honily tisíce myšlenek, snažila se najít odpovědi, ale topila se ve víru otázek a lapala po dechu jako křehké děvče topící se v divoké řece. Toužila po objetí. Zrovna v tuhle chvíli, tak moc. Myšlenkové pochody se stáčely všemi směry, ale vracela se stále k jednomu cíli. Muselo se to stát?
Vlastně, mohla čekat, že to přijde. Vždycky to k tomu vedlo a bylo jen otázkou času, kdy tahle načasovaná bomba vybouchne. Ona jen nečekala, že to bude takové.
Znovu si potáhla a pocítila alespoň malou úlevu v podobě nikotinu. Nebyla ochotná se vzdát, jen si byla jistá tím, že už to nikdy nebude takové, jako dřív. Že už nikdy nebudou spolu. A mohl za to on! Stal se objetí alkoholu a potřeboval ho, cosi ho nutilo stále sát z lahve jako lačné děcko. Ona to viděla. Čím byla starší, tím více si uvědomovala, že není takový za jakého ho měla. Když byla malá, byl pro ni perfektní, nenahraditelný. Teď seděla tady, zapalovala druhou cigaretu a byla pevně rozhodnutá, že se bez něj obejde.
Čím víc rostete, tím víc toho vidíte, nejspíš. A ona až doteď přehlížela, co se děje. Až do chvíle, než se ve zdi objevila díra, na zemi desítky střepů a stovky slz...

já se nebojím.mám strach, protože tě znám.

29. března 2010 v 22:00 | marlow* |  píše ..
slova, která jsou řečena pro srandu, přesto se v nich skrývá něco víc.

seš zlá..to ty taky:)
jenom jsi mi minulý týden málem zlomil ruku, teď nos, co bude další?:D
nic, skáču vanu nejspíš...tak si nerozbij hlavu:) ...neboj malá...já se nebojím, mám strach, protože tě znám.

znáte?
taky?
vlastně to v tom nikdo ani vidět nemusí.stačí že to vidí ten, kdo to píše, kdo to říká, kdo o tom přemýšlí.
v noci.sám..



...

zavři oči.
můžeš snít.
koukni nahoru.
uvidíš oblohu,
posetou miliony hvězd,
tisíce světýlek,
je jich pro každého dost,
i pro tebe.
je jich moc,
zářící naděje,
svítící,
lidem pro radost..




marlow*

je to jed,mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti bortí svět.

26. března 2010 v 18:22 | marlow* |  píše ..
mám dobrou náladu..vážně dobrou:)
a mám z toho radost.jak malý děcko..vlastně se nic moc ani nestalo-o to je to lepší.
takové ty dny, kdy svítí slunko, usmíváte se a ani nemáte důvod:)

možná za to může ten literární seminář.
nevnímání profesorky, dopisování s Krystalkou a vymýšlení jakési osnovy naší pohádky, kterou hodláme sepsat.aby bylo jasno, bude to dílo!
a už jen ta představa scény s Herkulem a pudlíkem a... nebudu to rozvádět do detailů :D

dneska ready v Ready?
jo to budem.
posledních pár týdnů, jakoby se s oslavencema pytel roztrh.každej slaví osmnáctiny!
dneska mně čekají dvojité, zítra další..
ojéj :D
to bude další z víkendů, kdy budu celou neděli jen dospávat..
ale co.alespoň se něco děje a nemůžu říct že se nudím.
a lidi kterým to vadí?
že existujou prostě holky jako my-ty co chodí na akce, ty co se baví!
a jako co :D kvůli tomu nepřestanu..
a protože mám dobrou náladu, tak už vůbec ne-e..
názor typu "zabíjíš si mozkové buňky" si prosím nechte, já už žádné stejně nemám;) a postarat se o sebe umím taky sama:P


je to jed,mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti bortí svět.
jo to je sice fakt.
ale momentálně jsem se dostala do situace, kdy na všechno seru.náladu si kazit nenechám.je mi to né, že jedno, ale posouvám to do pozadí.ať se to nějak vyřeší-protože s tímhle já už některým lidem asi fakt nepomůžu, to hlavní rozhodnutí je ted na nich a já zkoušela všecko-nic nefunguje, tak ať se rozhodne sám:)
a tak se budu usmívat, všem dokazovat jak mám všecko pod kontrolou, jak je všechno fajn a ohromné a to, že se v mnoha věcech nedaří nikdo vědět nemusí.k čemu taky? aby litoval? aby se smál? nenenee, hezky v tichosti, tohle si můžu sama se sebou probírat po nocích dvěstě-milionkrát.ale mezi lidma ne.tam bude dobrá nálada a né, že né ;)

princezna.

22. března 2010 v 21:52 | marlow* |  píše ..
...

Seděla k ránu,
v tichosti,
po probdělé noci,
plakala.

průhledná tvářička,
schovaná v kolenou.
tmavé kruhy
zdobící modrá kukadla.

neplakej Princezno!
sklopila oči,
usmála se.

průsvitně bledá,
zničená,
chtěla by spát..


zase co jsem našla..kdysi z dob dávných..někde odněkud, nevím...chtěla bych psát.moc bych chtěla, nevím o čem.
zjistila jsem, že jsem strašná..v některých chvílích přímo odporná.chce to změnu.musím se změnit..vadí mi to.mrzí mně to.a chci s tím něco dělat..jak dlouho mi to vydrží nevím..vlastně, začnu s tím vůbec? s tím, že jsem zlá mrcha jsem smířená vždycky byla..a Gladys taky!

malá víla.

15. března 2010 v 22:14 | marlow* |  píše ..

Malá víla uprostřed lesa,
sama sebe se ptá,
co tam dělá?
nikoho nevidí,
nikdo ji nezná,
odkud přiletěla?

Malá víla ve středu neznáma,
rozhlíží se,
zůstává sama,
přemýšlí,
hledá.
tisíce otázek,
tiše se ptá,
neslyší odpověď,
propadá v pláč.

Malá víla uprostřed lesa,
trápením zesláblá,
do mechu klesá,
usíná...



..a já vlastně nemám špatnou náladu,jen jsem si tohle kdysi napsala na cár papíru když jsem náladu fakt neměla a teď jsem to našla..
nějakým způsobem se mi to zalíbilo,
možná proto, že doufám v lepší zítřky:)

no.

14. března 2010 v 21:34 | marlow* |  píše ..
"Dokonalé není vůbec nic. Všechno je škaredé, hrbolaté, ušmudlané, zaprané, jako kdyby to bělili, ale nějak to znova zešedlo."

věta z knížky kterou jsem četla..docela dávno už.ale něco na tom bude.
někdy mi to tak připadá.jenom s tím rozdílem, že všecko co se vztahuje k minulosti a je neustále házeno do pračky s tím, že až to vytáhnem bude to zase jako nové, jako dřív..a nevím proč, asi pořád věřím, že já mám onen skvělý vanish který všecko zbaví skvrn a opravdu to bude tak jako kdysi!

učila jsem se dějepis.nesnáším ho..a popravdě, řekněte mi, proč se to učíme?..každý vám furt dokola opakuje, ať koukáte před sebe, netaháte zpátky minulost, ať to neřešíte.ale v dějepise jste pořád v minulosti.proč nemůžete říct "prostě to tak bylo, tečka!" ?
místo milionu dat a událostí by nás třeba mohli učit, jak se v noci bavit tak abyste ráno neměli morální kocovinu..jak se pořád zvedat, když vám někdo podráží nohy a tak dál...jak žít!

jsou věci, které vám google nenajde..ať chcete sebevíc..
já bych chtěla vědět jak se cítit..je to jako déšť, každá kapka je jiná, odlišná..
radost, úsměvy, doteky, láska..ona dvě kouzelná slova, objetí.obavy, slzy, strach.další objetí, polibek do vlasů, bezpečí..
nejistota, vztek, stesk..
co si vybrat?

pár slovy.

13. března 2010 v 20:35 | marlow* |  píše ..
to se vlastně nedá popsat pár slovy.ani to nechci rozpitvávat do detailů.protože bych na nějaké určitě zapomněla a vlastně, tak jako byla skutečnost bych to stejně nepopsala.

jen jsem pár slovy chtěla říct, že včerejšek..
nádhera.
vysněný..

jmenuje se Gladys.

9. března 2010 v 21:22 | marlow* |  píše ..
Gladys..to je ten problém.
byla tady vždycky.jen je těžší s ní žít, když dostala jméno..
těžší?..jasně, někdy můžu říct "já ne, to Gladys.." ale..
je to ona, ta co neustále věří v něco co už snad ani není možné?..tlačí mně zpátky do minulosti.vždycky když nechci..

proč se jmenuje Gladys?..
potřebovala jsem ji zesměšnit a viděli jste Friends a ten díl s obrazem-gladys?..tak proto..
a tak dámy a pánové, vzniklo jméno pro to dlouho nepojmenované, nevysvětlitelné..

přu se s ní..o to kdo má pravdu.
kdo ji má?
nepřijdeme na to ani jedna, dokud to nerozlouskne někdo třetí...

bojím se.

8. března 2010 v 21:30 | marlow* |  píše ..
máte pocit, že když se vám po období plném sraček a problémů začne na chvilku dařit, že už bude jenom líp?..nechci některým kazit iluze, možná jsou případy kdy to tak fakt je, ale je jich sakra málo!..nebo se to spíš neděje mně..proč?..

mám chuť křičet..nadávat..něco rozbít..brečet..sedět někde v koutě jako malá s medvídkem v ruce a plakat...

proč se to děje...několikrát..poněkolikáté...teď...to vážně není fér...proč se tohle děje nám...

chci znát řešení..na všecky otázky..řešení všech problémů..to co poslední dobou dělám..stydím se za to..jenže, když ono..tak krásně to přebíjí bolest, tu psychickou bolest...zapomínám, nachvilku zapomínám...
..začínám mít strach...škrábance začínají být čím dál hlubší...
čím dál hlubší...tak jako díra, nad kterou se houpu na tenkém provázku...je jen otázka času kdy spadnu...

nebo mně někdo vytáhne?
nechá mně tam?
odřízne a nechá spadnout dolů?

děsí mně to...mám strach...mám strach z tolika věcí...