Duben 2010

a tak moc.

29. dubna 2010 v 22:45 | marlow* |  píše ..

je zvláštní jak ti někdo pár řádky dokáže rozproudit krev v žilách, jak po přečtení pár písmen cítíš srdce až v krku a nevíš jestli se ti do očí derou slzy díky smutnosti obsahu vět nebo jen z úlevného pocitu, že vůbec něco takového čteš, protože to někdo napsal..

od toho pondělního večera jsem přemýšlela nad tím vším, co to má vůbec za smysl. nejdřív jsem myslela, že to chápu. v tu chvíli jsem byla ochotná odkývat naprosto cokoli.. ale když jsem přišla domů, připadala jsem si tak stranou, tak odstrčeně. odsunutá do kouta, jen aby se co nejdříve zapomnělo. a tak moc chci, aby to bylo popřeno, vyvráceno...

nevím jak pokračovat. nedá se to napsat. nemůžu...

marlow*

víš co je nejhorší?..ty už se nevrátíš.

26. dubna 2010 v 21:47 | marlow* |  píše ..
a jak si tím můžu být tak jistá?
já si nejsem jistá..
já jenom, nevěřím tomu. chci a moc, ale..
nemám sílu krmit se myšlenkou, že by mohlo být všecko jinak když se nic nemění..

můžeš mít kolem sebe tisíce lidí, kamarádů, přátel..ale i tak si najednou můžeš připadat sám.
proč když jsi mě políbil, naše prsty se naposledy dotkly a každý jsme si šli svou cestou, měla jsem pocit, že mně něco opustilo. jakýsi pocit nepopsatelného prázdna smíchaného s něčím neidentifikovatelným, což tomu značně dodávalo na zmatenosti.
a přijdu si tak sama. plakala jsem, protože jsem toho tolik zničila, pošlapala, ztratila. a bojím se, že zbytečně, bezdůvodně. a to poslední co jsem měla, jsi byl ty.
mezi všemi přáteli, mezi všemi lidmi kteří pro mně svým způsobem něco znamenají jsi byl vždycky ty ten, kdo byl něco jiného, odlišného. díval ses na mně jinak. tak jako nikdo jiný. a mně ten pohled vždycky rozesmál stejně tak jako dokáže lámat srdce v několika desetinách vteřiny.

bubble.

15. dubna 2010 v 22:22 | marlow* |  píše ..
Začíná toho být poněkud moc.. Až moc věcí, událostí v moc krátkém časovém úseku. Možná to, že se toho tolik děje může za všecko okolo. možná se to dá svádět na počasí. nepřetržitý déšť, vítr a zima na náladě nikomu moc nepřidá.
Já dneska zmokla a kupodivu mi to dělalo radost. zapomněla jsem si deštník asi dva dny zpátky v pizzerce a doteď jsem nebyla schopna si pro něj zajít. a protože ráno nepršelo šla jsem do školy bez druhého deštníku. začalo pršet a v té největší průtrži jsem se já toulala cestou domů, nikam jsem nespěchala, dělalo mi to totiž radost. bylo mi docela jedno, že jsem celá mokrá, že onen kabátek není zase tak voděodolný, že v teniskách se pomalu hromadí voda a nevidím jestli mi z očí nestéká řasenka. komu na tom záleží?

všechno je jiné. všechno a všude. a já když šla tím deštěm domů přemýšlela nad tím proč. copak jsem vážně tak sobecká a prostě záleží jenom na tom co chci já? je to ten důvod proč začínám mít pocit, že jsem sama? ne nejsem sama, já vím, ale... není to dobré. nemám chuť bavit se s vlastníma kamarádkama. nic mně k tomu nevede, netáhne. nemám potřebu. člověk by řekl, že když jednou prohlásíte, že je to část vašich nejlepších přátel, že to tak bude napořád. jak málo stačí k tomu, aby jste v myšlenkách pochybovali. nevím co je špatně, kde je chyba. možná za to může těch málo odřeknutých schůzek, domluvených a zrušených. jenže když si to spočítáte a neustále přemýšlíte nad tím co se zvrtlo a pořád docházíte k názoru, že víc jste toho udělat nemohli, je i těch pár odřeknutých akcí moc. a dá se říct, že od toho se odvíjí všechno ostatní..

(bezva, jen jsem opravila jednu chybu a článek se mi zkrátil o polovinu, takže jdu nejspíš dopsat ten zbytek co mi tady teď chybí)

připadám si, že mám svoji bublinu. velkou barevnou bublinu. a tak si nad všema tak lítám a tiše pozoruju. nemám potřebu přidávat se do jejich rozhovorů, reagovat nebo je žádat o pozornost. zevnitř se ve stěnách odráží všecko co potřebuju dořešit, všechny otázky na které chci znát odpovědi. Tiše a v barvách...

s požadováním pozornosti je to všude stejné, až na jednu vyjímku. já se můžu sebrat a vrátit se k němu. někam kde mi bude nejspíš dobře, kde mi nikdy nic nechybělo. až na malý detail. a to, že vím, že ten vztah nebude nikdy úplný tak jako by mohl být s někým jiným.. ale to by někdo jiný musel projevit trochu snahy řešit něco mezi námi dvěmi. naši situaci. a protože já stále jen poslouchám, že to udělá ale nic nevidím, asi budu muset vážně udělat to, čím jsem hrozila. ale já to nechci ničit, trhat na kousky a pálit za sebou všechno co bylo. jen nemůžu čekat věčně, to nejde..

asi vážně zmizím na celé dva měsíce prázdnin pryč. před tím se sice nedá utéct, ale část mého podvědomí nejspíš vnitřně doufá, že by to mohlo vést k nějakému cíli, konci...

Ahoj Ann..

14. dubna 2010 v 10:12 | marlow* |  nacvakáno
Podpatky rychle klapaly na špinavé dlažbě, slunce jí svítilo do očí a z dálky šlo slyšet zvonění kostelních hodin. Už zase nestíhala. Pospíchala a tou rychlostí div nezakopávala o své vlastní nohy. V tuhle chvíli litovala, že si vzala oblíbenné lodičky a teď v nich musí šmatlat směrem k divadlu.
Sundala z ramene kabelku a začala ji prohledávat. Za tichých nadávek konečně vylovila to co hledala - mobil. Podívala se na hodiny a zjistila, že má ještě pár minut k dobru, tak tedy zasunula mobil zpátky a trochu zvolnila tempo.
Studenstké předplatné do divadla měla už druhým rokem, představení bylo jednou měsíčně pokaždé ve stejnou hodinu, ale stejně šla vždycky pozdě. Šaty barvy vanilkové zmrzliny vlály ve větru a k letnímu opálení vypadaly perfektně. Slušelo jí to a možná její poněkud zdlouhavá příprava mohla za její pozdní příchody.
Teď opět nastala chvíle kdy otevřela kabelku a pátrala po něčem dalším, lístku bez kterého se do divadla nedostane. Vybíhala schody a stále hledala když v tom vrazila do kohosi podstatně vyššího než byla ona sama. "Sakra" zahučela a koukla na zem, vztek opadl hned jak spatřila lístek který hledala. "Promiň, já nechtěl. Pomůžu ti to sebrat." omluvil se kluk, který vlastně ani za srážku nemohl, a začal sbírat věci ze schodů. Když bylo vše zpátky tam kam to patří konečně zvedla oči, usmála se a poděkovala. Co jiného taky zbývalo když představení za pár minut mělo začít? Podala lístek uvaděčce a pádila do lóže.
Dveře se otevřely, vpadla dovnitř, posadila se na židli, špitla tiché "ou, zase pozdě" a zkopla z chodidel lodičky. Otočily se na ni tři vysmáté hlavy s chápajícím pohledem, "Ahoj Ann.." .

zahajuji útok.

12. dubna 2010 v 22:03 | marlow* |  píše ..
zní to divně?
možná..
jen.už nevím kudy kam..takže, chystá se převrat.nejenže začínám útočit abych se konečně s NĚKÝM dobrala k nějakému řešení.je mi jedno jakému.hlavně ať už se to neprotahuje a konečně se nějaké objeví.
jako další bod začínám útočit na svou vlastní osobu.jsem si vědoma toho, jak jsem občas zlá.a co?tohle měnit nebudu. Jen bude zavhodno začít opět krotit Gladys, její výbuchy směr jistá osoba a časem ji opět dostat kompletně pod kontrolu-to doufám co nejdřív, protože mně vůbec nebaví neustále se dohadovat sama se sebou o tom co je lepší, ona je totiž vždycky proti mně a díky tomu se dostávám do situací po kterých si potom říkám "nejdřív přemýšlej, pak mluv, ne naopak ty krávo!" ..tak tak:)
taky je na čase změnit přístup ke všemu ostatnímu.teď prostě musí být všechno lepší.známky musí být lepší, chování musí být lepší, vztahy s kamarády musí být lepší, doma to musí být lepší, všechno a všude to bude lepší. (pro ujasnění - to proto aby se vyrovnalo všecko to, co teď lepší není a aby se zapomnělo)

nejspíš je život vážně takovým, jaký si ho uděláme.nevím kde jsem udělala chybu, ale poslední dobou vůbec nic není tak jak bych si představovala.nic nevychází, všechno jde do háje. navíc, když se sere tak se sere pořádně, že? a já se rozhodla, že je nejspíš čas to změnit. nevím co to bude stát. každopádně všem dokážu, že pořád umím být tak tvrdohlavá jak jsem bývala... a pokud to bude nutné a on se rozhodne tak jak nejspíš jo, dokážu to i jemu...

So tell me darling, do you wish we’d fall in love?

10. dubna 2010 v 23:37 | marlow* |  píše ..
tak moc bych chtěla něco říct..něco napsat.sedím tu už asi dvě a půl hodiny, blog otevřený a pořád prázdná stránka.nevím co říct..kdybych věděla..nevím co říct, nevím co dělat..proč je všechno tak divné?
proč mi přijde, že začíná být všecko zničené?..že na všem nějakým způsobem jednou přestane záležet.že už to nebude tak důležité, podstatné.alespoň ne pro nás dva.společně..já to tak nechci, nechci zapomínat..a bojím se, že budu muset...
sedím tady, nevím co napsat a poslouchám jedny z písniček které jsem si zamilovala.už si stahuju kompletně celou diskografii Owl City..miluju ty texty, melodie..
zpívala bych.možná plakala?


Time together is just never quite enough...
protože, když jsme spolu, nemyslím na nic jiného než na to, že s tebou jsem vlastně šťastná..i přes to všechno mezi náma, přes všechno co se stalo.neumím to vysvětlit..
When you and I are alone,
sám jsi to řekl.."mezi náma dvěma je něco zvláštního, cosi nevysvětlitelného, nepochopitelného, co nás drží pohromadě a nejde to jen tak vymazat" ..a vždycky budeme nějakým způsobem spolu..
I've never felt so at home
můžu být někde jinde, s někým jiným..oba dva ale víme, že to nebude stejné..
What will it take to make or break this hint of love?
We need time, only time
čas...a už ho moc není...


S o. t e l l. m e. d a r l i n g,
 d o. y o u. w i s h. w e' d. f a l l. i n. l o v e?



nejsem schopná ze sebe dostat cokoli, co by se dalo číst..omlouvám se!

žeby?.

6. dubna 2010 v 23:42 | marlow* |  píše ..
jsi vyděšený, protože jsi do mně zamilovaný tak, jak jsi nikdy nikoho nemiloval a narozdíl od kohokoli ti někdo jako já může zlomit srdce..a to je děsivé..a vím to, protože právě teď lámeš to moje..
...

něco je špatně.

5. dubna 2010 v 21:35 | marlow* |  píše ..
Moje myšlenkové pochody jsou opravdu ohromné..myšl-co?u mně?..né, ale teď vážně.je to tak.přichází si kdy chtějí, odchází si kdy chtějí..neptají se mně jestli můžou vstoupit, prostě se mi vetřou do podvědomí a holka per se s tím jak chceš.a co naděláš?nic.míchají dohromady tisíce světů, situací a lidí v nich hrajících..jsou z toho akorát zmatky a nikdo nic nechápe, nikdo nic neví..já taky ne.

Mám za sebou pracovní víkend..celé prázdniny vlastně byly poněkud pracovní..začalo to středou, kdy mně nejdřív parádně vytočili dva kamarádi, následně mně slečna za barem okradla o sto korun a třešničku tomu nasadila skutečnost, že bylo najednou pul jedenácté a já seděla doma za počítačem.proč?protože ti dva již zmínění kamarádi mně donutili těšit se ven,povedlo se jim vytáhnout mně a pak mi oznámili, že ale za hodinu a půl jedou domů.a co jsem měla dělat když mi po oné nehezké události se slečnou servírkou zůstalo v kapse zhruba dvacet korun?

ve čtvrtek jsem byla vylákána ven Pájou.pozval mně..achjo,proč se my dva dycky tak zrubem:D ale byla to fajná akce.nejvíc Barbie girl, tancovali jsme jak malí puberťáci..a byl tam on!kluk který se mi líbí, už od prváku.na pohled arogantní s nádhernýma očima.áá mluvil na mně:D a mluvili jsme spolu.a to na co se ptal.a tak...mmm :D:D -proč se cítím jako trapná třináctka??;D

v pátek jsem si užila deštivého počasí u koní, moc práce, lonžování, čištění krmení atd.byla jsem na to sama.ale zvládlo se to..a večer?byla jsem doma a psychicky se připravovala na následující cestu vlakem a silně pracovní víkend..
v sobotu jsem vlezla do vlaku a opravdu celý víkend pracovala, chodila jsem od jednoho úkolu k druhému, uklízela, spárovala, smývala..a celý víkend jsem úspěšně potlačovala všechny mé myšlenkové pochody..všechny.

a teď? nemůžu si pomoct.omlouvám se, tenhle článek bude nejspíš jeden velký blábol.já jen, prostě....mám výčitky.asi jo.chtěla bych mu napsat.Matýskovi..ne nic konkrétního, zatím.jenom se ho zeptat jak se teď má, co celé dny dělá..povídat si..chybí mi to..třeba položit otázku jestli nechce jít ven, mohli bychom si promluvit..mohla bych všechno vysvětlit..já, chápete jo, já..ta co má panickou hrůzu řešit s někým něco z očí do očí..já..a poslední dobou se toho nebojím, skoro vůbec.tak jako bych normálně utekla jako malá a někam se schovala, tak hluboko aby mně nikdo nenašel a nenutil mně o tom mluvit, tak já chci a dobrovolně.možná začínám mít trochu rozum?
proč to tak moc chci nevím, fakt ne."nevím" pořád jenom samé nevím...neumím to vysvětlit, hryže mně to, hryže mně svědomí?..já to pokazila.já to chci alespoň trochu spravit..vím totiž, že něco se stalo špatně, něco je špatně a má to za následek všechno co se děje a se vším to souvisí.nevím co to "něco" je, ale je to...

stejně to nebude nikdo číst.je to o ničem.já jen nevím kudy kam a to, že jsem nemocná mi nijak extra na optimismu nedodává...