Květen 2010

už aby byly ty prázky.

30. května 2010 v 21:00 | marlow* |  píše ..
stejně je zvláštní, jak si vždycky myslím, že se všechno dá zvládnout, že to jde. a pak prostě přijde někdo nebo něco, strčí do toho a ono si to spadne jako věž postavená z dětských kostek.

nemá cenu přemýšlet nad tím, co tohle všechno odstartovalo. je toho víc. prostě poslední dobou, není období štěstí a radostných úsměvů. už je toho asi moc.. a ta včerejší chata byla nejspíš poslední kapkou. (oslava narozenin kamarádů-katastrofa-teda jak pro koho)

nepřijde vám zajímavé, jak člověk dokáže během chvilky otočit i proti vlastním kamarádům? máte je rádi, všechno, ale prostě přijde chvíle kdy se toho nahromadilo strašně moc a stačí sebemenší pitomost a pohár trpělivosti přeteče. stejně tak jako já. mám je ráda, všechno, ale asi je prostě čas na to, abychom si od sebe dali pauzu...

Za nás tohle nebylo..

18. května 2010 v 20:39 | marlow* |  nacvakáno
Tuhle větu si nejspíš říká v dnešní době obrovské množství lidí ať už stárnoucích, dospělých nebo dospívajících. A jestli je nám šedesát, třicet nebo osmnáct, všem se nabízí otázka zda je to touhle moderní dobou, výchovou dětí a jestli je vůbec tahle generace horší než předchozí.
Když já byla menší, ve věku zhruba od šesti do 13 let, neustále jsem byla venku. Pamatuji si jak jsme s kamarádkou každý den po škole udělaly úkoly a zbytek dne jsme trávily pobíháním a hraním si na prolézačkách a houpačkách. Později dětské hry na pískovištích nahradily procházky ve skupinkách po sídlišti, projížďky po parku na kole,
kolečkových bruslích nebo jen obyčejné poflakování někde na koupalištích. V podstatě celé dětství jsem trávila venku a všichni jsme byli takoví. Dnes přijdou děti ze školy domů a jejich první otázka je "co máme k jídlu?" načež odkráčí do pokoje, shodí batoh do kouta a zapnou si počítač. Odpoledne prosedí u počítačových her a večer možná zbývá trochu toho času na úkoly. Ti co chodí ven se bezúčelně toulají sídlištěm, poplivou všechno co se dá, provokují kolemjdoucí a jejich slovník je obohacen o spousty vulgárních výrazů, které my v jejich věku neznali a mnoho z nás význam oněch slov neví ani teď.
Samozřejmě ne všechny děti jsou takové. Nemůžeme házet všechnu mládež do jednoho pytle, ale přiznejme si, není to pravda? Jako nepochopitelné můžu označit třeba situace, kdy ráno jdu do své školy a procházím kolem své bývalé základní školy. Skupinka přibližně sedm až osm let starých dětí stojí za rohem protějšího panelového domu pod balkony a vesele žhaví cigarety, které očividně vlastní každý z účastníků téhle ranní sešlosti. Kde na to vzali peníze a vůbec, kde se k tomu dostali? Dostali cigarety od starších kamarádů nebo je berou doma rodičům? A kde nebo kdo je vůbec naučil kouřit? Být to moje dítě, ztřískám ho tak, že se týden nepostaví na nohy… Dobrá, byla užita nadsázka, nejsem podpůrce fyzických trestů, ale přijde Vám normální aby osmileté dítě vykuřovalo přímo před školou?
A můžeme najít a vidět spousty jiných věcí, které dnešní děti dělají. Co všechno si dovolí a já přemýšlím nad tím, jestli je to jejich rozežraností nebo jim doma nikdo do hlavy nevtlouká alespoň základy slušného chování. Protože i tohle je jejich problém, nevědí jak se mají chovat. Jako příklad můžu uvést moment kdy jsem značně mladšímu chlapci než jsem já málem urazila hlavu. Šla jsem zrovna do obchodu když proti mně kráčela skupina kluků, mohlo jim být maximálně třináct. Jeden nejspíš za záměrem oslnit ostatní v partě vztáhl ruku a plácl mně přes zadek. Nevím kde sebral tu drzost, ale já pohotově reagovala ve formě obrovské facky, která perfektně sedla. Nesklidil obdiv nýbrž výsměch a jako bonus mu na tváři vyskočil rudý otisk mojí dlaně. A jaká by byla vaše reakce kdyby Vás na veřejnosti začalo osahávat takové pískle?
Pořád od rodičů, babiček a prababiček slýcháme "za nás tohle teda vážně nebylo.." a já vždycky převrátila oči v sloup a myslela si něco o životě v pravěku ke kterému jsem přirovnávala životy svých prarodičů. Teď je však musím citovat a zopakovat místo nich, že za nás tohle opravdu nebylo. Otázkou je, co je jiné? Co vede k tomuhle chování a k odlišnosti dnešní a předchozích generací? Možná je to moderní dobou, možná laxním přístupem k výchově, možná jen děti napodobují to co vidí u jiných starších lidí. Já však budu zastávat názor, že dnešní děti jsou čím dál drzejší a jejich ignorantský přístup k autoritám značně narůstá..


celou dobu si myslíte, že někoho znáte...a pak přichází okamžiky, kdy vás čím dál tím víc vyvádí z omylu a přesvědčuje o tom, že to tak vůbec není...otázka je, jestli to dělá schválně nebo to tak vůbec nechce?

6. května 2010 v 22:50 | marlow* |  píše ..
možná je na čase slézt z obláčku zpátky na zem. přeci jen člověk nemůže pořád žít ve vysněném pohádkovém světě, náraz reality je pak až příliš tvrdý..

a jak jsem už kdysi napsala: je to jako přímá úměrnost. to čemu nejvíce věříš, na čem ti nejvíc záleží ti vždycky zákonitě nejvíc ublíží. proč to tak je, na to jsem nepřišla. možná protože si věci a lidi kterým tak moc věříš bezmyšlenkovitě připustíš k tělu tak blízko, že už je pozdě couvat když na tebe vystřelí..

všechno souvisí se vším. i já si nechala namluvit hodně věcí, i já jim všem uvěřila. taky jsem žila a nejspíš pořád žiju kdesi mimo, naivně tajně doufám, že všecko dopadne dobře. tak kdy konečně spadnu na zem? vlastně jen čekám na ránu z milosti, aby mi někdo ustřelil křídla a já spadla. vím, že to bude bolet. jenže zrovna teď mi to připadá jako nejlepší řešení.

a ty jsi momentálně jediná osoba která mi může doopravdy ublížit a dělá to. a nevím proč ty. neumím se bránit. ať udělám cokoli, všude jinde na kohokoli jiného by to stačilo, tady ne, neumím a nezvládám se ubránit. pokaždé najdeš jinou skulinku, jinou cestu kudy se ke mně dostat. proč.. a ať už úmyslně nebo ne, pořád to tak je. 
jako malý ustrašený králíček. zranitelná. jen přisypáváš sůl do ran. nám oběma. místo abys přišel, vystřelil a všechno skončil..

protože já jsem princezna.

3. května 2010 v 21:50 | marlow* |  píše ..
mám zámek. mám velikánský pokoj. s obrovitánskou skříní plnou šatů a střevíčků na podpatcích. mám koně.. jediné co mi chybí je ten princ. je mnohem lepší vymyslet si historku, že ho cestou sejmul robin hood a proto je teď v lese bez svého oře a musí se toulat pěšky. je to mnohem lepší, než připustit, že se na to vykašlal a už se nevrátí. je to můj příběh, moje výmysly a bude se dít to co chci já, protože to alespoň tady dopadne tak jak chci já.. a může sedět v lese s xenou a nad ohněm péct jakousi ulovenou kočku, může jít za shrekem a dojet zamnou na oslíkovi.
protože já jsem prý ta princezna a ty jsi ten princ...

jen. jak dlouho bude trvat než se ti dva najdou? než najde správnou cestu, správnou chatrč,onoho zeleného zlobra a kouzelnou lahvičku s nápojem díky kterému se z oslíka stane nádherný kůň, který ho odveze kamkoli bude chtít. co když až to všecko najde, nebude už chtít zpátky na zámek, za ní?