Září 2010

"jak jsem to poznala? on si tam jenom tak zobal to svoje zrní a o nic se nestaral, typický chlap!"

27. září 2010 v 22:43 | marlow* |  píše ..
většina z vás určitě zná web feministky.cz, kdo ne, tak teď už ano. vřele doporučuju jako zlepšovák nálady do pochmurných nudných podzimních večerů :D dočtete se tam tolika zajímavých věcí. já osobně dneska náladu nemám skoro žádnou a tyhle kecy ve mně vždycky dokážou vyvolat alespoň úsměv. a pokud se po dnešku neumlátím smíchy, budu to považovat za úspěch. lidská blbost prostě očividně doopravdy nezná hranic. dalo by se diskutovat nad tím, zdali to někdo myslí upřímně vážně nebo je to pouhý vtip a někdo se tímhle bezvadně baví. každopádně kdykoli tam vlezu, nepřestanu se smát :D o tom, že příspěvky přidávají údajně i vysokoškoláci nemluvím. nad logikou těhle "prý feministek" mi zůstává rozum stát..

jaksi smutná, avšak díky feministkám.cz smíchy roztrhaná marlow*

21:21, tak si něco přejte..

25. září 2010 v 21:21 | marlow* |  píše ..

něco bych vám řekla.
ale zatím ne,
je to tajemství*

22. září 2010

22. září 2010 v 21:43 | marlow* |  píše ..
jsem zmatená. mám strach.. nemám problém.
asi mám jen strach.. jsem jako zablokovaná. svázaná.
a přestávám dýchat. neumím se nadechnout.
a nemám odvahu říct si o pomoc. stejně žádnou nepotřebuju.
nemám žádný problém. jen..
co je to?
prostě, né každý den mají lidi svou náladu. je to normální..
náladovost. kdo není náladový.. všichni jsou. občas.
ale, poslední dobou se toho děje tolik..

prostě mám nejspíš jenom strach. nevím z čeho. takový ten obyčejný strach.
kdy se člověk bojí. a asi je to správné, protože když má člověk strach, je to správné.
má strach a to značí, že by mohl něco ztratit. a je správné, že se bojíte, aby se tak nestalo, ne?

marlow*

sen.

19. září 2010 v 21:04 | marlow*
To děvčátko vypadalo jako malá porcelánová panenka. Dlouhé blond vlásky se jí mírně kroutily a u konečků vytvářely jakési tobogány pro padající kapky deště. Průsvitnou bledost obličeje zvýrazňovaly obrovské oči avšak jemnost mu dodávala jejich čistě modrá barva. Jakoby vás chtěla pohledem omámit, začarovat, a každý kdo by se zadíval hlouběji a déle, než-li na pár sekund by si ji zamiloval.
Seděla v trávě, zády opřená o strom a nohy měla přitažené k tělu objímajíc je rukama tak silně, až to vypadalo, že sama sebe udusí. Pořád pršelo a kapky deště jí stékaly po pramíncích vlasů na ramena. Oči měla vytřeštěné, snad strachem. Modré oči, oči, ty oči! Bylo na nich cosi zvláštního. Když se člověk zadíval pozorněji, nebyl schopen se odtrhnout, musel stále zkoumat jejich hloubku, jejich obsah. Avšak, nikdy se z nich nedalo nic vyčíst, nikdy nic víc, než náznak strachu, jakoby z neznámého blížícího se neštěstí. Nehnutě seděla a valila oči před sebe. Koukala se dozadu, někam daleko, jakoby ještě dál než kam mohla dohlédnout. Pochybovala jsem o tom, zda-li je vůbec v tomhle světě. Nejspíš se pohybovala někdě mimo realitu, někde na své vlastní vysněné planetě. Kdoví co se odehrávalo v její malé drobné hlavičce. Snažila jsem se k ní přiblížit a třeba ji obejmout. Vypadala tak smutně. Byla jsem pouze pár kroků od malé postavičky, v těch obrovských očích se cosi zalesklo. Zpozorněla jsem, ale nepřestávala tiše našlapovat v trávě. Chtěla jsem jí pomoct, byla tak bezbranná, tak křehká. Cukly jí koutky, já to viděla. Snažila se neusmívat a kousala se do rtů abych ji nezpozorovala. Natáhla jsem ruku abych jí pomohla vstát, její malá dlaň se přibližovala tak pomalu, jakoby někdo skoro zastavil čas. Už byla nadotek a v tom se ozval ten děsný řev..zvonil mi budík a já se probudila:)

co dokáže úsměv.

14. září 2010 v 19:33 | marlow* |  píše ..
úsměv jako poslední obrana před smrtí.
když se člověk topí. tápe prázdnýma rukama kolem sebe a hledá čeho by se chytil. lape po dechu. ale proud tě táhne pořád níž. ono zákonitě, když se něco sere, tak pořádně. takže k jednomu malému problému přibyde dalších dvacet a už se vezeš v řece a nevíš jak ven. sem tam tě něco plácne po hlavě-to aby ono samotné topení nebylo tak nudné.
co uděláš ve chvíli kdy ti po nekonečném snažení dochází síly? vzdáš se.
lidi občas předem vytuší, kdy přichází jejich konec. a když to ví, nezbývá nic jiného, než se prostě vzdát a jako poslední "obrana" je tady úsměv. můžeš se jí alespoň smát do ksichtu..

tohle neplatí jen u smrti:) myslím to všeobecně. nebo vám se snad nestalo, že vám někdo ublížil a vy jste se mu, třeba i se slzami v očích, vysmáli do obličeje?
za úsměv se toho dá totiž tolik schovat, že je občas lepší se smát, než mluvit..

marlow*

vanilkové nebe.

13. září 2010 v 22:20 | marlow* |  nacvakáno

vanilkové nebe
padací most mezi světy
city svázat do souvětí
snít a mít,
kopeček zmrzliny
zmrzliny co srdce zebe..
zmrzliny,
z vanilkového nebe.

krátké konstatování.

12. září 2010 v 22:08 | marlow* |  píše ..
nemám ráda lidi, protože jim nevěřím.
..dobře, menší úprava-mám ráda pár lidí a tomu zbytku nevěřím.

a jsem děsná kamarádka!
všechno je jinak..

marlow*

9.září 2010

9. září 2010 v 22:43 | marlow* |  píše ..

slzami skrz,
promočená,
ztracená..

marlow*