Listopad 2010

na co se nezapomíná2.

30. listopadu 2010 v 0:01 | marlow* |  nacvakáno
"Moc lidí říká, že časem zapomeneme. Já si to nemyslím. Jsem toho názoru, že vzpomínky (ať už ty dobré nebo zlé) v nás vždycky zůstanou. Alespoň některé. Vždyť přeci, nemůžeme jen tak všechno zapomenout. Okamžiky, které se tě dotknou. Ty, které se dostanou tak blízko, tak moc blízko až skoro cítíš jejich neexistující dech. Ano, vtipné, vzpomínky přeci nedýchají. Ale můžou, ne? Jaké by to asi bylo, kdyby ti před spaním za krk funěla nějaká nádherná momentka z tvýho podvědomí. Neusínalo by se ti líp? Mně tedy určitě ano.

A proč o tom píšu? Je tolik věcí, které bych si chtěla pamatovat, nikdy nezapomenout. Sepsat je všechny by však trvalo celou věčnost.

na co se nezapomíná.

29. listopadu 2010 v 22:23 | marlow* |  píše ..
zrovna jsem dokoukala film. Návrh. a zase jsem musela sentimentálně zamáčknout slzu. stejně tak jako u včerejšího Remember me, kde jsem ovšem čekala happy end a místo toho mě ten konec totálně položil. nejspíš bych se měla přestat dívat na tyhle romantické udeptávající filmy.. když ono je ale strašně hezký, když je tam pěknej konec. je to taková ta nereálná část života, prostě sen. ale neříkám, že dobrý konce doopravdy neexistujou.

jen v rychlosti. dneska jsme psali z tý matiky. tak snad aspon za čtyři, mohla by to bejt třeba i trojka, ne? hlavně ne plný počet, prosííím. v semináři ze zsv byla taky sranda. první hodinu jsme psali písemku na první tři maturitní otázky. no, 3/4 jsem si úplně vymyslela, zbytek byl velká skupinová spolupráce, až jsem se divila, jak jsou někteří ochotní poradit se.. co mně nasralo! přijdu do školní jídelny (už jen ta odvaha tam denně jíst!) a měla jsem odhlášený oběd a prázdný žaludek. no koho by to nenato, žejo. tak jsem šla domů a dala si housku, no pecka. za hodinu jsem šla v těch rozblemcaných sračkách zase zpátky do školy na trenal. dneska celkem fajn, každopádně, ty středoškolky ještě budou zážitek.. co dodat, pak jsem byla chvíli venku a potom co jsem si dala půlhodinovou horkou sprchu abych rozmrzla a pak jsem si dobrovolně udělala domácí úkol do matematiky o zhruba 12ti příkladech. tak snad se ta snaha nějak promítne do mé známky, i když, pochybuju..

psala bych dál. mohla bych vám popisovat svůj den hezky minutu po minutě. okamžik po okamžiku až do chvíle, než by většina z vás článek prostě zavřela. psala bych. ale nechci psát stereotypní chvíle svého života. né, že bych tím chtěla říct, že se nic neděje. ale proč to neustále někomu cpát. a tak to ani nebude dávat smysl. zase skáču téma od tématu. jako přes kaluže. hop sem, hop tam. jedna větší, jedna malá. mám náladu na letní bouřku, na obrovský kaluže a vodní bitky. když si vzpomenu, jak jsme s O. šli tenkrát kdysi z města a začalo tak nehorázně pršet, že jsme do pěti minut byli totálně promočení a pak jsme běhali v kalužích a cákali po sobě a já si rozbila botu, tak jsem je zahodila a chodila bez nich.. to byly ty okamžiky, které stojí za to, popisovat minutu za minutou, do detailů..

nadruhou stranu je pravda, že chvíle, které se tě jakýmkoli způsobem dotknou hluboko, až u srdce, na ty člověk prostě jen tak nezapomíná..

marlow*

spíš a sníš.

28. listopadu 2010 v 22:49 | marlow* |  nacvakáno
...

spíš a sníš,
spíš a víš,
že to co sníš,
nesplníš.

chce to klíč,
chce to chtíč,
sníš a víš,
že čím je blíž,
je nebe níž.

sníš a víš,
že láska je klíč,
že snít smíš
a noc je blíž..

sníš a víš,
že čím je blíž,
je nebe níž,
a svoje sny
už nechytíš..

do you ever feel.

28. listopadu 2010 v 16:06 | marlow* |  píše ..
včera jsem se po dlouhé době viděla s holkama od koní. respektive se třema, které mám asi nejvíc ráda. tak jsme nad pár kapkama alkoholu prodiskutovaly všechno možný. a je to smutné, když ti dojde, že mezi těmahle lidma je člověk právě tam, kde si nikdo na nic nehraje:) a vím, že už je trapný neustále dokola opakovat jak moc mi to chybí. ale tihle lidi mi zase připomněli, jaké to bylo a jak se člověk může i mezi pár kamarády cítit tak, tak.. neumím to popsat:) jenom mně mrzí, že jsem tam nemohla spát a jela jsem domů, ale holt ten čas musím dělit mezi více lidí, což není špatně, je fajn když si umíte udělat čas na všechny, tak aby nikdo nepřišel zkrátka.

nebudu vám vypisovat, kolik toho mám do školy, kolik toho je doma a kolik toho mám v osobním životě. proč taky? každý snad máme všeho moc, ať je ti 12, 15 nebo 19 a chodíš do maturitního ročníku. každý má něco. navíc, proč se zmiňovat.. když řekneš nějaký problém, stejně se vždycky najde něco, kdo ti ho shodí a začne ti předhazovat, kolik toho má on. tak budeme mlčet, protože všichni moc dobře víme, že když je člověku patnáct, má plnou hlavu toho, aby dokončil základku, vybral si střední školu a dostal se na ni. stejně tak jako když je ti sedmnáct, aby ses na tý střední udržel. a když je ti osmnáct a maturuješ, nemáš toho zrovna málo. a všichni do toho musí řešit nějaký svý osobní problémy, at už s rodinou, kamarády nebo milovanou osobou. tak proč to neustále rozpitvávat a pořád se s někým předhánět v tom, kdo je na tom hůř..


Do you ever feel, feel so paper thin
Like a house of cards
One blow from caving in..

poslední dobou v noci nemůžu hned usnout. většinou si lehnu, po půlhodině si vezmu knížku a trochu se začtu abych se unavila. pak si znova zhasnu a hodinu a půl nejmíň čumím do zdi vedle sebe. proč? nevím. a pak se mi zdaj divný sny. ale takový hezky divný:) a podruhé se mi zdál můj sen s bublinou. a stejně by to bylo fajn. žít v podvodním světě plným bublin. a všechno by bylo obalený v bublinách. a všechny vzpomínky a věci, který by si člověk chtěl pamatovat, by si narval do jedný bublinky a tahal ji za sebou na provázku jako balonek.. já bych takhle určitě tahala nejmíň jeden, abych ho měla pořád u sebe..
marlow*

slunečno. občas zataženo.

25. listopadu 2010 v 21:16 | marlow* |  píše ..
jak bych to popsala. vlastně není nic co by mě mělo trápit a přitom všechno. daří se, až na jisté chvíle, jako třeba hodiny matematiky, které sotva přežívám a tak podobně. a proto slunečno, občas zataženo. jako vždycky. všechno je fajn a v pohodě, tak jak by mělo být, ale já si stejně vždycky najdu nějaký důvod k pochybnostem. bohužel už s nimi asi musíme žít.

zítra píšeme tu písemku z matiky. včera jsem měla dvouhodinové doučování a dneska jsem počítala jak ve škole o volné hodině, tak odpoledne. tak teda doufám, že veškerá moje snaha a energie, kterou jsem musela vynaložit při přemáhání se počítat, se nějak vyplatí. tím myslím, že snad dostanu alespoň za čtyři, protože další plný počet by nejspíš klasifikační list našeho milého pana matikáře neunesl. a mně by jistě nedonesla k maturitě..

mám zvláštní náladu. ze školy jsem odešla dřív. měla jsem dvouhodinovku konverzace, ale šla jsem po hodině. "domů", ale samozřejmě jen jako.. když já se nemohla dočkat. a stejně je to zvláštní, přišla jsem domů s výbornou náladou, trochu mi ji zkazilo uklízení. a taky fakt, že tetička ještě nepřijela. ale ona jistě dorazí, musí! (stejně je děsně málo pravděpodobný, že by nepřijela, muselo by se stát tisíc věcí najednou, aby ne.)

už je to tři měsíce. tři měsíce, co jsem si nesedla na koně. a je to, děsný.. chybí mi to. chybí mi Caramel, miminko moje. chtěla bych tam být, až se půjde poprvé lonžovat. až si na něj poprvé Erik sedne.. snad se do té doby nějak stihnu vrátit. a když ne, bude mi muset stačit, že jsem u jeho "poprvé" byla prvních dva a půl let. a že jsem byla první, kdo ho vzal do myčáku ostříkat mu nohy a plno dalších věcí..

mám náladu akorát na to, lehnout si do postele a zírat do stropu. jako poslední tři dny, když nemůžu usnout. a ráno se neumím probudit. ale já nechci. nechci usínat sama. nechci usínat sama, nechci spát sama, nechci se probouzet sama. ne, když nemusím.. kdybych mohla, obejmu svou zlatou rybičku. ona je totiž taky sama, fredy umřel.. a možná proto se neustále cpe tou kytkou. přeci jen, někomu pomáhá nacpat se při depresi, žejo?

24h je málo.

24. listopadu 2010 v 21:29 | marlow* |  píše ..
potřebuju, aby měl den nejméně 30hodin. abych se stihla v klidu a pořádně vyspat, vstát a nasnídat se. pomalu se nachystat a odejít do školy. odsedět si tam svoje, odejít domů, moct si uvařit normální jídlo a v pohodě si ho sníst. mít dost času naučit se všechno co potřebuju a to třeba i s doučováním, něco málo si přečíst, vyrazit ven a k večeru si jen tak sednout k počítači s klidnou hlavou a pocitem, že už nic nemusím dělat..

..jo to bych potřebovala, zatímco můj den vypadá uplně jinak.

chodím spát pozdě a ráno se vykopu z postele zhruba po třetím odložení buzení na mobilu, který mi řve u ucha. zásadně nesnídám, protože si stihnu maximálně tak hodit bebečka do batohu. čistím si zuby, u toho se v rychlosti navlíkám do džínů a následně střídám malování řas s žehlením vlasů. do školy skoro běžím, svoje si tedy odsedím, ale dělám u toho plno věcí, které jsem předchozí odpoledne doma nestihla. o volné hodině nebo ještě líp o patnácti-minutové přestávce do sebe všichni nahážeme oběd ze školní jídelny a hurá opět do hodiny. když už přijdu domů, jsem ráda, že si sednu a občas to doučování stihnu, ale pak jsem tak unavená, že nemám absolutně náladu učit se něco dalšího. když už chci jít ven tak nejdřív v sedm večer, protože odpoledne to prostě nejde a když se vrátím zpátky usedám k pc s myšlenkou co všechno ještě bych měla do školy udělat a plánuju jak to stihnout o přestávkách a v jiných hodinách..

a momentálně sedím a mám v hlavě pouze to, že bych se měla učit středověkou filozofii a přemýšlím o tom, jak to zítra udělat, abych toho napočítala dost do matiky a ...

secrets.

23. listopadu 2010 v 21:12 | marlow* |  nacvakáno
some secrets are beautiful. some secrets hurts. i think, secrets are the best and the worst thing ever.

wish.

22. listopadu 2010 v 22:10 | marlow* |  nacvakáno
i want to touch the stars
what is above us.

when the moon is clear
and shadows are strong.

i saw a little girl
in a dark bedroom
she was so lonely
but she had a wish.

she wanted to touch a dream and understand them.

páteční stužkovák.

22. listopadu 2010 v 20:24 | marlow* |  píše ..
pár slovy se počáteční nuda změnila v naprosto úžasný večírek, který jsem si užila jak já, tak všechny ostatní "děcka" a učitelé. o našem stužkováku bylo sice prohlášeno, že od devíti večer na stole nebyla ani kapka nealka, ale co, vážně to bylo super.
ještě kdybych si pamatovala tu cestu domů..
..a trochu mě děsí být "oficiálním maturantem"

když už někam nepatříš.

15. listopadu 2010 v 20:46 | marlow* |  píše ..
..tak to prostě poznáš.
a stejně děsně bolí, když přijdeš, vidíš jak tě každý rád vidí a hned se ptá jak se máš.. a chce vědět uplně všechno. když za tebou přiběhne kámoška, obejme tě a řekne, že jí tam chybíš. když přijde malá Terezka a začne tě přemlouvat, aby ses vrátila zpátky.. když i po dvou a půl měsících Markét počítá s tím, že o prázdninách pojedete na brigádu ke koním. když i přesto, že už nejezdíš seš pozvaná na silvestra s holkama od koní..
a stejně děsně bolí, že se tam i přesto cítíš jako vetřelec. a stačí k tomu jedna jediná osoba.. předtím jsem možná slibovala, že se vrátím. ještě týden zpátky jsem o tom uvažovala. ale dneska jsem si opět nechala zajít chuť..
stejně to většina z vás asi moc nepochopí (tím nechci nikomu křivdit, ale prostě..) .. sedm let, je sedm let. a když se po sedmi letech kdy to pro tebe někde bylo druhým domovem a druhou rodinou necítíš tak jako vždycky, asi je něco špatně.. ne?
marlow*

čtyři stěny.

10. listopadu 2010 v 21:46 | marlow* |  píše ..

ten sen. už druhej den.
seděli jsme v místnosti mezi čtyřma stěnama. každej v jednom rohu, napříč proti sobě. nikdo nemluvil. já se neustále koukala do země pod sebe a nebyla schopná zvednout oči. a uprostřed plápolal plamínek malý svíčky. když dohořel a zhasnul, vzbudila jsem se. a takhle se to opakovalo celou noc..

a já si tak možná připadám. jako děvče mezi čtyřma stěnama. sama. a všude na podlaze je krev. a po stěnách kousky mně samotné. jakoby člověk stál nad vlastní mrtvolou.. jsem mrtvá?
jsem unavená. je to vysilující. vlastní city jsou vysilující. a všechno je tak sebedestruktivní. a depresivní. a smutné. a nejhorší je, když ze mně postupně opadá vztek. ve vzteku jsem totiž pevně přesvědčená o tom, že to dokážu, že to půjde. že tohle je ten okamžik kdy se má všechno změnit. a ve vzteku dokážu vytvořit barikády neuvěřitelných rozměrů. proč jen, když vztek zmizí a zůstane jen zklamání a prázdná díra v srdci, stěny barikád povolí, oslabí se. a všechno je najednou tak zraňující. a musíš dávat neustálý pozor na vzdálenost. co když se dostane moc blízko. co když už teď, je moc blízko.. moc daleko na to, abych ho poslala ještě dál, moc blízko na to, abych se nebála každého prudkého pohybu, který může udělat.. co když zakopnu nebo mi něco podkopne nohy a já spadnu do ostnatých drátů, které jsem kolem sebe sama natahala.. nevím jak se bránit. a asi to ani neumím. už dávno nejsem ta silná, cílevědomá a tvrdohlavá holka jakou jsem byla. už dávno ne..

marlow*

tma.

10. listopadu 2010 v 11:20 | marlow* |  nacvakáno

venku je tma, obloha níž,
mám strach se ptát, jestli to víš..
na co myslíš, když venku se stmívá,
když svíčka zhasne, nespolehlivá.
když sfoukneš plamínek, zima je děsivá,
samota horší, láska pomíjivá..

dva.

9. listopadu 2010 v 22:25 | marlow* |  píše ..
i když jsem řekla, že už ho nikdy nechci vidět, nikdy s ním mluvit, tohle se napsat muselo.
a asi je správné, aby se to někam napsalo. proto to píšu sem. protože mi to visí na zdi facebooku a brzo to z ní zmizí přidáním dalších příspěvků a dalších statusů a komentářů v téhle podobě..


all we had is gone now.

8. listopadu 2010 v 22:19 | marlow* |  píše ..

aneb, nikdy nikomu nevěř, protože se ti to vymstí.


I remember years ago
Someone told me I should take
Caution when it comes to love
I did, I did

And you were strong and I was not
My illusion, my mistake
I was careless, I forgot

I did


neserme si do vlastního hnízda.

7. listopadu 2010 v 21:34 | marlow* |  píše ..
ha, ono se to řekne. někomu, kdo přímo přetéká talentem posrat si úplně všechno co má a na čem mu záleží. a proto moje malé hnízdečko přetéká sračkama a já se z toho neumím vyhrabat. ne sama. jenže ono je těžký se z toho dostávat, když jediný člověk, který mi může pomoct o tom vlastně ani neví, protože moje maličkost ho v těhle ohledech dokonale obchází.
tak se pak nemůžeme divit, že to co zoufale obcházíte jednou obejde vás samotné..

jsou věci, které tě zasáhnou takovým způsobem, že trvá dlouho, než se s nimi smíříš.

2. listopadu 2010 v 20:39 | marlow* |  píše ..
je toho moc. moc, moc, moc. a hodně věcí je jinak. a tak.
je směšný, když nevíte co s tím..
je směšný, když se celou dobu snažíte o něco, co vypadá beznadějně.
je směšný, když pořád tajně věříte, že se to jednou splní.
je směšný, když se to doopravdy splní.
proč je to směšný?
protože potom přijde moment, kdy to začne být směšně pronásledující. svazující. a ztrácíte kontrolu nad situací, nad sebou samou..

o škole mluvit ani nebudu. nemám chuť se učit. nebaví mně to. upřímně obdivuju lidi, který jsou přirozeně inteligentní nebo mají fotografickou paměť. ach, co já bych za ni dala! zítra bychom se měli dozvědět ty výsledky generálních maturit. no to bude pecka až budu mít oficiálně potvrzený, že jsem blbá a nejsem schopná po čtyřech letech na gymplu vyplnit pitomej test. ale stejně si pořád stojím za svým, a to, že z neudělání maturity, pitomejch známek a celkově kvůli školy se svět nezboří, protože on na tomhle nestojí!

chci se vrátit ke koním! chci, moc chci. ale nemůžu. tolik mi to chybí. chci zase pomazlit Caramela, lítat od práce k práce, jezdit, zametat, bejt celá špinavá a mít ve vlasech seno! chci všechno zpátky. chci zpátky všech těch sedm nádherných i děsně těžkých a vydřených let mého života. vždycky to tam bylo "moje". můj druhý domov, moji kamarádi, moji koně, moje stáj, moji trenéři.. no a, že to zní sobecky. já jsem sobecká. o to víc bolí, když si všímáte toho, jak se řeči rychle rozplynou ve větru a jak po pár dnech nikdo ani neví o tom, že jsi odešla. nikomu nechybíš.. a co nejdřív tě nahradí někdo jiný.. a měla bych si odtama odnést ještě pár věcí, ale.. když to udělám, tak tam po mně nezbyde už vůbec nic. a přitom jsou to jen pitomé rajtky a perka ve skříňce kamarádky.

tohle jsou jen tři z tisíce bodů, který mi zrovna lítají hlavou.
na závěr bych pouze dodala - že pokud se semnou někdo odmítá bavit, je docela vhodné do mně nešťouchat. buď všechno a nebo nic..

Dospělost.

2. listopadu 2010 v 20:09 | marlow* |  píše ..
člověk se stává dospělým právě ve chvíli, kdy převezme veškerou zodpovědnost sám za sebe, za vše co udělá a stane se taky zodpovědný vůči někomu. tohle se nestane ze dne na den. ani ne v den přesně stanovený. je to cíl, ke kterému každý po nějakém čase přeci jen dorazí.. jak dlouhá a těžká bude cesta, je na každém z nás..