Prosinec 2010

31. prosince 2010

31. prosince 2010 v 14:44 | marlow* |  píše ..
někdy je těžké hrát hru, ve které jde o city. někdy je těžké bojovat s těmi, které milujeme. někdy je těžké přiznat si, kdo prohrál. stejně tak jako je těžké poznat, jestli jsme ještě vůbec ve hře..
a nikdy nemůžeš bojovat sám se sebou. nebo.. kdo říká, že nemůžeš? můžeš. ale ne každý má tu sílu postavit si hlavu a vydržet to nekonečně dlouho.

dneska bude každý blog zaplácnutý přinejmenším jedním článkem s přáním do nového roku, se zápisem o tom, co se kdo chystá na silvestra dělat a nebo zdokumentování toho, co se za poslední rok stalo. budu trapně patřit do té většiny, která tomuhle (pro mě celkem normálnímu) dni věnuje pár řádků. po tomhle roce už doopravdy vážně rezignuju a říkám "co se stalo asi se stát mělo, teď jít dál". do toho dalšího, co je před námi Vám můžu maximálně tak popřát štěstí a sílu, no a nějakou tu inspiraci pro psaní, abychom měli co číst.

"nic"

31. prosince 2010 v 14:34 | marlow* |  nacvakáno
jakoby zas, se zastavil čas,
zastavil nás.
zastavil svět, zpomalil dech,
zamrazil led.

tancuješ na ledě,
nebezpečně tenkém,
průsvitném.

skrz ten led,
okouzlíš svět.
vločkami krás
omámíš nás
jakoby zas
se zastavil čas..
zpomalil dech..

koukala na srdce,
vzdálená tisíce
světelných let.

toulat se vesmírem,
po drahách snění,
nemyslet nevědět..

vážně bys chtěla něco lepšího?
proměnit skutečnost,
snít o nemožném.
řekni ta slova,
tak to zkus znova.
snaž se a žij..

věty, co nejsou.

30. prosince 2010 v 20:10 | marlow* |  nacvakáno
hledáš ztracenou kapku
v poušti z hladkých oblázků
padáš na kamení v slzách,
už nevěříš na lásku.
škrábeš se na skálu trápení,
skrytou v oblacích
tam, kde nikdo jiný není,
jen mlha a sníh.
boříš se v závějích
snažíš se jít,
jít dál za nadějí,
připomenout si smích.
v rozbouřeném moři,
topíš se sám,
vztahuješ ruku,
kde jen tě mám?

čteš mezi řádky,
ve větách co nejsou..

jako ten starej Santiago na moři.

29. prosince 2010 v 23:32 | marlow* |  píše ..
je mi ho líto. chudák lovil tři dny rybu, která ho táhla kamsi do neznáma a i když byl starej, vyčerpanej, nevzdal se. a když se mu ji konečně povedlo zabít, cestou zpátky mu ji sežrali žraloci. copak je v tom nějaká spravedlnost?
celý ten příběh by se dal napsat na jednu stránku školního sešitu, protože v celé knížce se v podstatě nic neděje, ale i tak, bavilo mě to přečíst. jenom mi ten konec přišel vážně nespravedlivý. po tom všem, čím si prošel aby dosáhl cíle. jak se snažil, povzbuzoval sám sebe a nevzdával se.  a musel si tím projít sám, protože chlapce co s ním rybařil nevzal s sebou. nakonec ji zabil, dostal co chtěl. a musel o ni stejně dál bojovat s těma pitomýma žralokama, kteří si prostě přišli a sežrali všechu jeho "práci". to na čem dělal celou věčnost. to, na co čekal celou věčnost! a oni si to prostě vzali. a jak k tomu přišel? byl rád, že to přežil, vrátil se. a bude se ještě dlouho vzpamatovávat z boje, který stejně nakonec v podstatě prohrál... otázkou je, stálo to za to?
marlow*

Chloe.

27. prosince 2010 v 22:55 | marlow* |  nacvakáno
Byla tma a chladný vzduch se vznášel nad potokem a skrz mlhu pronikalo tlumené světlo pouličních lamp. Chloe se podívala na hodinky, bylo půl dvanácté. Spěchala, div neutíkala, hlavně aby odtama byla co nejdřív pryč. Sníh křupal pod podrážkami a noha sem tam uklouzla na náledí, kterým byla pokrytá cesta kolem vody. Kvůli počasí a stavu silnice nemohla jít tak rychle, jak by si přála a to ji znervózňovalo.
V hlavě si zpětně přehrávala co se stalo za posledních pár hodin. Co vlastně udělala. A přitom neustále myslela na to, aby byla co nejdřív doma, co nejdál od jeho domu. V kapse kabátu pípla smska a ona leknutím uklouzla. Když našla rovnováhu sáhla po telefonu a otevřela zprávu. "Chloe, zlato ted me napadlo, beres prasky, ze jo?", zastavila, zamrkala a přečetla si to znovu, aby se ujistila, že se nepřehlédla. Znovu se rozešla a tentokrát si to rázovala rychlým krokem nehledě na to, po čem šla a jak moc to klouzalo.
"Tohle je fakt vrchol. Neměl ses na tohle snad ptát trochu dřív, kamaráde? Jistěže beru! Jsem snad pitomá nebo co? To vážně miluju. Nejdřív je to samé zlato, broučku, miláčku a hlavně co nejrychleji svlíknout kalhotky. Ale jak je po všem, začne se ujišťovat, že se nevyskytla chyba. Co kdyby náhodou.. A že tě to nezajímalo ještě předtím, než si mi rozepínal podprsenku? Co když teď řeknu, že žádný prášky neberu? Posereš se strachy, abys náhodou za devět měsíců neměl na světě malýho parchanta..". Z dálky se ozýval tlumený zvuk náhodně projíždějících aut po hlavní silnici, ke které se blížila, zatímco vedla sama se sebou rozhovor v myšlenkách. Bylo jí smutno a zbytek cesty zaplácla snahou zadržet slzy, které se jí draly do modrých očí orámovaných jemnou černou linkou.
Klíče do zámku zastrčila pomalu a tiše. Doufala, že už budou všichni spát a nikdo se nebude zajímat o to, kde strávila celý večer, i když mámě řekla, že se jde ke kamarádce dívat na film. V bytě bylo zhasnuto, jen z obýváku šlo vidět světlo od monitoru počítače. Proklouzla kolem prosklených dveří a shodila ze sebe kabát. Chce to sprchu.
Pod proudem horké vody byl průtok myšlenek snad ještě intenzivnější. Rozplakala se. Tohle se prostě nejspíš nemělo stát. Nechala se unést pocitem samoty? Nebo se prostě jen vrátila do starých kolejí a chtěla si zase užívat? "Na tu smsku už mu neodpovím, prostě se to stalo a tím to končí. Nic to neznamenalo. Nic." pošeptala tekoucí vodě a dál se snažila vystrnadit z paměti detaily celého večera. Jakoby brala gumu a chtěla to smazat, jen řádky byly napsané propiskou a ona to akorát rozmazávala. Před očima měla pořád okamžik, kdy se jeho rty blížily k jejím. Kdy cítila prsty ve vlasech a nechala si svléct tričko. Kdy se všemu poddala. Vzpomněla si, že celou dobu stejně přemýšlela nad tím, že je to jiné. Nelíbal jí na krk, tak jako to dělal někdo jiný a ona to milovala. Necítila potřebu pohladit každý milimetr jeho těla. Nutila se nepřemýšlet a prostě si to užít. Užila a líbilo se jí to, jen trochu jiným způsobem. Až do chvíle, než bylo po všem. Než si sesbírala věci, zmizela a došlo jí co udělala.
Teď už nemohla zahnat výčitky. Jediné co zbývalo, bylo přijmout to a odsunout do pozadí. Je to jen týden. Pouhý týden od jejich rozchodu. Nekonečně dlouhých sedm proslzených nocí. Nebezpečně krátkých sedm dní na to, aby se vyspala s někým jiným a stejně to udělala. Zase jsi to zkazila, Chloe..


vánoční přání.

20. prosince 2010 v 21:57 | marlow* |  nacvakáno
v nebeských zákonech porušit pravidla
vydat se na moře, pod plachtou plavidla
s hlavou zvrácenou sledovat oblohu
prožít nezapomenutelné momenty odznovu.
toulat se tmou nesplněných přání a snů.
mlčet a přemýšlet o nespravedlnosti dnů.
pronásledovat padající hvězdu, jiskřící nadějí,
daleko za obzor neviditelného..

já se snažím, ale..

17. prosince 2010 v 22:09 | marlow* |  píše ..
..nejde to.
poslední dobou je všechno divný a špatně. uvědomuju si, že většina věcí, je moje chyba. jenže si taky uvědomuju, že nic není jenom tak a všechno má svůj důvod. a den co den se přesvědčuju o tom, že s tím nic neudělám. a já se vážně snažím, ale nejde to.. nevím proč.

posledních pár dní se snažím vrátit svůj život alespoň z části tam kde kdysi byl. nikdo to vidět nemusí, ale já se o to pokouším a marně. doopravdy. prý když se chce, tak to jde. ale já už tomu nevěřím. stejně tak jako nevěřím lidem a nevěřím sobě. a co má člověk dělat, když je sám?

prvním krokem je možná přiznat si to. přiznat si opravdový problém a tak dále. ale myslíte, že to stačí? nebo není přiznání tak dokonalé aby to fungovalo? chci zpátky všechno co jsem měla. co se stalo s tou holkou kterou jsem kdysi dávno byla? možná kdysi dávno ještě dřív, než mi střední změnila život. než následující roky zajistily to, že jsem nejspíš dospěla. a i tak si nepřipadám dospěle. a to všichni očekávají. že se prostě začnete chovat dospěle a budete dospělí. ale já nechci. chvílemi si připadám jako malé ztracené děcko kdesi mimo hřiště plné dalších malých harantů. a nějak neumím najít cestu zpátky..

jestli to teď Míšo čteš asi bys nejraději řekl, že nesnáším lidi. možná je problém v tom, že z nich mám v poslední době strach. a, omlouvám se.

dnešní den je sranec!

14. prosince 2010 v 21:10 | marlow* |  píše ..
nikdy po nikom nic nechtěj, nikdy nikomu nic nezařizuj a zbytečně se nenamáhej. stejně se na tebe vždycky všichni vyserou a budeš z toho mít hovno. protože když po tobě někdo něco chce musí to mít hned hned hned, ale opačně to funguje trochu jinak.
a už mě to fakt nebaví..

už jste někdy poznali, jaký je to stát na druhý straně?
buď na tý, kde jste oblíbenní, máte tisíce kamarádů, milujete společnost a celkově nejste nikdy sami. nebo na tý, kde si nejste ani jistí tím, kolik kamarádů doopravdy máte a většinu času trávíte někde bez nikoho..
marlow*

provázek.

13. prosince 2010 v 21:43 | marlow* |  nacvakáno
houpeš se na vlásku,
nad propastí v provázku,
provázku minulosti,
svázaném z nitek vzpomínek.

staré, ale nezapomenuté.

12. prosince 2010 v 15:29 | marlow* |  píše ..
už delší dobu chci napsat článek. problém mi však dělá - co psát. ne, že by se nic nedělo, ale říkám znova, proč to rozebírat. jinak díky, vážím si vašich nabídek k vyslechnutí a slibuju, že někoho z vás jistě jednou využiju :)

včera jsem si skoro tři hodiny pročítala starý blog. nevím proč jsem ho ještě nezrušila, asi je mi to líto. řeknu vám, je zvláštní číst dva roky staré články. zkoušeli jste to někdy? fakt se za sebe stydím. takové trapné kecy nejdřív. ale ke konci už se to číst dalo. a je to fakt divné, když čtete dva roky dávno zapomenutý článek a on vám připomene konkrétní situaci a přesně si pamatujete, jak jste se zrovna cítili. myslím, že ho ani mazat nebudu, je to dobrý archív a co, každý byl jednou pubertální a trapný. (někteří jsou trapní dodnes). a musím říct, že je to lepší než můj deník z dob, kdy mi bylo 12:D ten nejspíš spálím :D:D

možná. a možná taky ne.

8. prosince 2010 v 18:52 | marlow* |  píše ..
"Zabít se, to v určitém smyslu znamená - tak trochu jako melodramatu - přiznat se. Přiznat se, že život je nad naše síly nebo že mu nerozumíme." [www]

tak se asi zabiju..


možná je zrovna teď ten čas, kdy bych si i s někým promluvila. ale s někým cizím. jenže mi ukažte někoho cizího, kdo si jen tak pro nic za nic poslechne někoho tak pitomého a někoho s tak stupidníma problémama jako můžu mít jen já :) takže, to nechme být..


štěstí?

5. prosince 2010 v 20:27 | marlow* |  nacvakáno
šťastný není ten, kdo tak vypadá. šťastný je ten, kdo se tak cítí. a i když se tak někdo cítí, neznamená to, že je v pořádku..

marlow*

5. prosince 2010

5. prosince 2010 v 15:58 | marlow* |  píše ..
moje akvárko se blýská čistotou a přece jen v něm něco chybí. rybka. je tam svým způsobem prázdno. stejně tak jako v mým životě?
pořád přemýšlím nad tím, jestli to tady zrušit a založit si nový blog a nebo ne. o vánocích to bude rok, co vám neustále sděluju chvíle stereotypního života a na něco si stěžuju. bylo by mi asi líto to smazat. ale naskytl se jistý problém, který, jak jen to říct.. mám svázané ruce.

dneska jsem chtěla jít ven. že se půjdu projít. pak jsem to zamítla a raději si umyla vlasy, aby mě mokrá hlava donutila zůstat doma a nechodit do toho mrazu. přesně totiž vím, jak by to vypadalo a vrátila bych se nejdřív za dvě hodiny. tak půjdu teda na rozsvícení toho našeho hnusného stromu. jo, hnusného, protože na jednom náměstí je sice docela hezkej ale stojí nakřivo a je odporně ozdobený, stejně tak jako to koště co dali na náměstí druhé.
a stejně tam vlastně jdu už jen ze společenské povinnosti. dávno jsem slíbila hodně lidem, že se tam s nima potkám, tak je vhodné se aspoň zjevit. pak nějak zmizím domů:)

řekla bych vám tolik věcí. ale raději ne.. napíšu si je ručně. pro sebe. vlastně, proč mluvit o věcech, do kterých nikomu nic není.

jsem si jistá, že venku nastává doba ledová. jinak si totiž neumím vysvětlit tu odpornou teplotu. jsem fakt nasraná:D sníh bych letos snesla max tak týden přes vánoce a dobrý. ted by si to ještě to počasí mohlo odpustit.

marlow*

opět se mi povedlo napsat naprosto nesrozumitelný a trapný článek. ale co už. mazat to nebudu..

a ..

5. prosince 2010 v 11:49 | marlow* |  nacvakáno
je těžké přestat kolem sebe kopat, když ani nevíš, před čím se bráníš..
marlow*

strach?

5. prosince 2010 v 0:21 | marlow* |  nacvakáno
člověk nesmí příliš podléhat strachu. komplikuje mu to život..
marlow*

podivné.

1. prosince 2010 v 21:53 | marlow* |  píše ..
všechno je tak. podivné.
a umřela izzie. celý den jsem se musela dívat, jak se trápí. pomohla bych ji, kdybych měla to srdce jí třeba klepnout.. nejsem divná, možná jo, ale je mi prostě líto, že mi umřela moje zlatá rybička. a jako sorry, ale fakt ji nespláchnu, zítra ji hezky někam zakopu. i přesto, že se chovám jako malé děcko, kterému umřela rybka..

jak si zdena myslela. že mě vyvolá a vyjebe semnou. ale hovno hovno. čekala jsem teda, že si půjdu sednout s plným počtem. s jedničkou jsem nepočítala ani náhodou. a tak mi to zvedlo náladu na celé dopoledne v ústavu. a berla mraznička jakbysmet*

teď bych nejraději vylezla ven a šla. šla někam do prdele. no dobře, tak daleko ne, ale někam daleko jo.. nevím proč, ale vždycky když jdu tím sněhem a šoupu nohama, aby se mi na neodklizené cestě nedostal sníh po džíny, připadám si jako malá. nějak to ve mně probouzí to malé dítě. ale vážně, šla bych, prostě rovně a šla. hlubokým sněhem, třeba po kolena, šla bych rovně a nezastavovala se. nevím proč. mám takovou náladu prostě. a vím, že před problémy člověk neuteče. já sice žádné nemám, ale proč to nezkusit..

nevím o co se vůbec snažím, když vím, že to prostě nejde. a proto dneska bohužel některá icq okna zavírám s myšlenkou "tady už asi nemám co dělat". lidi se mění, názory a postoje taky. tak ať. a nesmím zapomenout dodat, že nesnáším lidi:)

marlow*