Listopad 2012

jsem asi taková.

29. listopadu 2012 v 7:46 | B. |  píše ..
Asi mám zkreslené představy o lidech, věcech okolo nebo já nevím. Musí to tak být, nedokážu si to jinak vysvětlit. Když nad tím tak přemýšlím, je to tak vždycky. Vždycky v někom, něčem něco vidím a potom se akorát zklamu. Lidi jsou různí, já vím, nemůžu si pomoct, stejně asi v každém zkouším najít něco, za co bych ho měla ráda. Poslední dobou se mi to ale nedaří.
Pocitu, že mi nic nejde se stějně momentálně asi nezbavím. Připadám si tak trochu k ničemu - nepoužitelná. Asi je na čase vrátít se víc tam, kde mě to baví, co mám ráda a kde snad mají rádi i mě. Vypnout.
Nevím jestli mám litovat toho, že jsem se teď poslední dobou koním moc nevěnovala, asi ne, ale měla bych přestat mluvit o tom, že to napravím a opravdu to udělat. Stejně tak jako začít běhat a dělat něco se sebou dřív, než se zblázním - já ty endorfiny vážně potřebuju jako sůl.
Nic mi nedává smysl. Většinou je všechno akorát skládanka kdy chybí jeden nebo dva puzzlíky, teď mám pocit, že se mi smíchaly dvě odlišné krabičky a obrázek z toho prostě nevychází... připadám si hrozně hloupá.
B.



listopad.

5. listopadu 2012 v 22:04 | B. |  píše ..
Od května uteklo pěkných pár měsíců a s nimi i všechny hezké (i hnusné) chvíle, které jsem zažila. Všechno se mění, všechno spěchá, pořád je něco jinak. Byla jsem u moře, byla jsem ve stáji, byla jsem kamarádka a teď stojím tady. Pořád pracuju, místo mám. Chodím do školy, chodím jezdit, chodím ven, 'spím'. Sere mě tolik věcí a mám ráda tolik věcí, že to nemůžu počítat. Přijde mi, že pořád nemám čas, nic neumím pořádně, nestíhám, ale přece jen nic nedělám. Jak je to možné? Když se na chvíli zastavím, civím do blba, ale svět se kvůli tomu točit nepřestane..
B.