achjo.

4. ledna 2013 v 23:50 | B. |  píše ..
Mám za sebou hrozný den. On vlastně až tak hrozný nebyl, prostě jenom debilní odpoledne, nepovedený trénink, čekala jsem na vlak celou věčnost, před nosem mi ujel autobus a ještě začalo pršet - byla mi zima. Já ale pomalu cítím, kam všechno tohle směřuje a zase se neumím vypořádat s tím pocitem, že s tím nezvládám nic udělat a prostě se tomu poddávám.
Nevím, za to, že prostě vlaky nejezdí přesně tak, jak se mi v danou chvíli hodí, nikdo nemůže. To je holý fakt a pravda, uznávám. Za to, že bylo hnusně asi taky nikdo nemůže, leda, že nějaký velmi chytrý člověk hopsal na střeše "tanec deště". Ale za to, že mi ujel před nosem autobus už někdo tak trochu může, já ne! Ale pan řidič. Protože si jezdí jak chtějí a nejezdí na čas! A když už sakra doběhnu až k předním dveřím, tak je slušnost počkat až nastoupím, když už se teda honím přes celý nádraží jako idiot, nedělala jsem to proto, aby mi potom ty dveře přímo před nosem zavřel a ujel mi. Ještě mi mohl zamávat fakáčem, to bych mu do toho autobusu možná i kopla. A třeba bych ho i doběhla na další zastávku abych mu do očí řekla, že je kretén, protože tam ty dvě minuty, o které odjel dřív, musel stát a čekat, aby jel na čas!
Za všechno nejspíš může to, že jsem dřevo. Mám svůj sen, chtěla jsem něco dokázat, pořád chci, ale nejde mi to. Chci licenci, chci jezdit, chci si aspoň zkusit někdy vyjet na závodní kolbiště. Jednou v životě se na mě v tomhle směru usmálo štěstí (ne že by jiných směrů bylo nějak extra hodně, ale pár se jich možná taky najde, i když..) a dostala jsem skvělou příležitost, jak se svému snu dostat blíž. Můžu jezdit a trénovat se čtyřletou kobylou, pod skvělým vedením, s ideálním zázemím a prima lidma k tomu - to je bonus navrch, protože ne všude jsou ty mezilidské vztahy pěkné a přátelské, bez pomluv, závisti a přehnané soutěživosti. Co už jako bonus ale není, je to, že mi to prostě nejde. Najednou mi nejde jezdit.. Bývaly doby, kdy jsem si prostě sedla a nic neřešila, koně šlapali a skákali a já jsem byla šťastná. Teď mám za sebou pár nepovedených tréninků a je mi na umření. Přitom se snažím, vážně! Po dnešku snad ani zítra neudělám krok bez invalidního vozíku, jak mě bude všechno bolet a stejně z toho nemám dobrý pocit. Proč krucinál každý jiný člověk okamžitě po doskoku cítí, na kterou nohu cválá? Já jsem si jistá, že mi blondýna doskočila na pravou, chci udělat oblouk doprava, ale jakmile udělá kobyla pohyb o 20cm stranou, už cítím, že jsem vedle, že doskočila na levou! Přeskočí si, je ze mě akorát zmatená a vzteklá, proč to neumím... a já zoufalá. A je těch mých dementních chyb a jezdeckého neumění mraky. Ani pořádně nevím, kde začít. Možná raději nikde a skončit. Chci s tím něco udělat, snažím se a prostě doufám, že se mi to jednou vyplatí a že to stihnu do termínů, které jsme vybrali a nějak to zvládnem.. snad.
Jako bonus jsem začala doma cvičit, hned se na mě přišly ty dvě můry podívat a za rohem se mi vysmály.. se na to můžu vážně vysrat, žejo. Nadruhou stranu si říkám, když jsem tlustá, tak s tím prostě zkusím něco udělat, každýmu se to povedlo, já to vydržím a zvládnu taky.. a že se smějou? Alespoň mi není patnáct a jedinej pohyb který mám, není do ledničky, na záchod a zpátky.. (stejně furt nechápu, jak to ta malá lemra dělá, že nepřibere ani půl kila a vypadá, jak kdyby jedla 3x do roka!!!)
B.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pan Nedostižný | Web | 7. ledna 2013 v 11:56 | Reagovat

je to hrozně těžký, chtít se změnit a mít vůle se zdá jako nejdůležitější, ale trpělivost je nezbytná ...
buď silná a sebejistá a dokážeš to ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama